Dejme tomu, že mi není jedno zcela vše, ale velká většina věcí, spekulací, lidí...ano. Ze vzteku, že můj milovaný ex přítel zjistil mé číslo; opět heslo na tu připitomělou soc.síť jíž je facebook, přečetl si všechny mé zprávy a informoval mne o tom, že nechápe s kým si to píši a co si to s oněmi jedinci píši jsem si všechno smazala a roztrhala jsem svou tel.kartu, jakoby to něco mělo vyřešit. Rozčiluje mne, že ať už má člověk toho druhého jakkoliv rád i přes tu přítomnou dálku jež dává důvod k fantazijnímu plánování a nespočtu iluzí nemůže mít soukromí i když to či ono skončilo.

Třebaže vím co chci, ale někdy nevím co dělám.

Třebaže bych vynechala cesty autobusem, abych se vyhla přísunu přebytečných informací, kdy jednou člověk slyší o své přílišné namyšlenosti, kterou nemám ponětí kde-kdy na mne zaznamenal, jindy o své absolutní neinformovanosti, pomatenosti, nezkušenosti nebo dokonce, že nemám sebevědomí žádné. Kdybych neměla sebevědomí, maluji se, nemám vlastní představy o určitých věcech a snažím se splynut s davem.

Nemám zapotřebí si cokoliv vymýšlet, přibarvovat, zbytečně lhát ani nic podobného avšak, ráda lidi zkouším a jsem ironická až běda, ale za to se přece neposílá do vězení, ani nevraždí pohledem. Je mi poměrně dost jedno co si o mém počínání určití lidé myslí, občas to stojí za zmínku, občas je to jen úsměvná varianta pomluvy. Třeba kdybych lidem důvěřovala byla bych na všechny mnohem přátelštější. Třeba kdybych si nevšímala tolik lidských slabostí, byla bych vstřícnější.

Ať si to přečte, kdo si to přečte. Uvědomte si, že jsem realista, člověk s nohama co nejblíž zemi, nejsem potrhlá, ani neklamu. Občas mlčím, občas naslouchám, občas vyprávím. Občas nevnímám, občas zaznamenávám, občas se zúčastňuji šíleností. ,,Občas jsem k politování netečná, zatímco jindy si mile ráda až nadmíru dokazuji, že jsem opravdu skutečná.'' Ale nikdy - bych si nepřikládala větší váhu - přece bych se tím znevážila, znehodnotila, znectila a to za mne přece dokáží udělat ostatní. Nepotřebuji ničí názory na své počiny, mám své názory a ty mi bohatě stačí.

Jestli někomu něco dlužím, ať mi napíše, ať mi to poví, ať mne s tím ,,seznámí''...NAROVINU! jelikož moc dobře vím, s čím nejsem co se týče vztahů s druhými lidmi spokojená, avšak nehodlám se neustále starat komu jsem kdy v životě ukřivdila, jdeme přece dál, kráčíme vpřed a já nemám čas se pozastavovat. Neznám loudavou, nudnou existenci. Třeba je tu něco stále otevřené a já bych v tom pokračovala nebýt jistých okolností. Pravdou je, že ani jediná ,,láska'' v mém dosavadním životě mě plně neznala a to i přesto, že jsem mu svěřila i to, co občas nedokáži připustit ani sobě samé. Někdy mne také docela znepokojuje to, že se mi do zběžně předem promyšlených situací staví těžko vysvětlitelné bytelné překážky.

Pořád před očima vidím jeho tvář a přijde mi mu každý něčím podobný. Deptá mne to. Straší mne to. Šílím z toho. Ale vím, že jestli vše co jsem si zatím stanovila překonám, budu vybroušená jak kamenná socha Davida, které Michaelangelo vdechl duši. Možná ke mne jednou v životě taky promluví nějaký kámen, nebo alespoň další pocit, že jsem naplněná a úplná a pak budu šťastná stoprocentně. Vážně si nepřeji nic jiného než být k užitku, být s většinou v míru a ŽÍT.

A také se konečně do svého života pomalu vracím -pozvolna, postupně...ale je to znát na mé náladě i - naštěstí- nové kondici, a -naneštěstí- přílišné odevzdanosti svým potřebám.

Přeji krásné, spokojené dny ;-).

Buď ke mně cynický

dopřej mi milování

jaké jsi dosud s žádnou neměl tu sílu mít...

Můj chtíč je panický

bez nejmenšího slitování

se mne snaží pokořit, přetvořit, ponížit...

Vybrečela se duha

a Ty pod ní

celý barevný

štěpíš se ve slova

Slunko září

brzy i říjen

podzimní lambádka

krajina - pohádka.

Postůj.

Vyloudíš ze sebe pousmání

obloha se k Tobě sklání

navlečena do plesové róby

Nehrajme si na jakoby -

Kdesi

mezi těmi světluškami

máš svého druha

však on svému zraku nevěrný

pozvedá k ůstům

další špatnou číš

velebíš časoprostor klením

Než se ty naučíš vážit sousta písmen

tak já zpěním!

ve furii se změním

i když nerada

Psyché a logo se tak snadno rozhádá...

Ví,

Asi tak, že jsem ráda, že si o mně hodně lidí myslí, že jsem naprostá kráva, alespoň už mě nebude nikdo otravovat ;-).

Toť asi vše co mám na srdci.

Jsem preferentkou stavu

(záležitost čistě emotivní)

v němž si přijdeš v právu

Ač tak primitivní

pocit vlastnictví

a bytí nablízku

Budiž ti odpuštěno žárlivosti!

Jako například v básnictví

při tvorbě bez zisku

přičemž srdce postí

na své upřímnosti

co mne to zas napadlo -

Láska?

Eh?

Cože?

Žádám Tě: Zastav to kyvadlo,

ctihodný Bože!

Zas se tu něco chystá

Já že jsem růží?

dovol mi, abych se zasmála

Mám strach hnout se z místa

rozhled se úží

a bezmála -

Blednu!

snad omdlím!

Skácím se v nedohlednu

a pakliže se zvednu

No, já bych střílela!

zřím, že mne ta píseň pomalá

zas dostala

tam kam neměla...

Polklá bolest

v empatii

spatřuje se sama

dezorientovaná

názorama

Naveď ji na vlak

jsi přece správňák

A ve mně je neschopnost zaoraná

Proč vůbec piji

i přestože nesmím?

Pocity si kreslím

snad i vymýšlím

Páni,

mé myšlenky si tančí ve tmě

O pořádku nemám zdání

Evidentně.