Jsem preferentkou stavu

(záležitost čistě emotivní)

v němž si přijdeš v právu

Ač tak primitivní

pocit vlastnictví

a bytí nablízku

Budiž ti odpuštěno žárlivosti!

Jako například v básnictví

při tvorbě bez zisku

přičemž srdce postí

na své upřímnosti

co mne to zas napadlo -

Láska?

Eh?

Cože?

Žádám Tě: Zastav to kyvadlo,

ctihodný Bože!

Zas se tu něco chystá

Já že jsem růží?

dovol mi, abych se zasmála

Mám strach hnout se z místa

rozhled se úží

a bezmála -

Blednu!

snad omdlím!

Zkácím se v nedohlednu

a pakliže se zvednu

No, já bych střílela!

zřím, že mne ta píseň pomalá

zas dostala

tam kam neměla...

Polklá bolest

v empatii

spatřuje se sama

dezorientovaná

názorama

Naveď ji na vlak

jsi přece správňák

A ve mně je neschopnost zaoraná

Proč vůbec piji

i přestože nesmím?

Pocity si kreslím

snad i vymýšlím

Páni,

mé myšlenky si tančí ve tmě

O pořádku nemám zdání

(evidentně).

Svobodo,

jak ty jsi překrásná

když není tě přehršel

Do lží zhalená fatasma

A postrádaný čas zase vypršel

Strach z okovů

budí okolí

Dej mi cokoli

třeba perutě

v trny protknuté

a ožehavé

Slunko na poli

Zkus žít netknutě

Né náhodou

není

prorokovy ženy

je totiž výhodou

nejsme-li opuštěny

Svobodo,

ty téma žhavé!

Páté přes deváté

třetí přes dvacáté

Každý druhý, třetí, čtvrtý...

je na společnost navyknutý

A omezenost

dokazuje věrnost

Jak úsměvuhodný řád!

Stále se jen snažíme něco si dokázat...

Uvědomění,

Jak tíživý pocit pro člověka, jenž stále nebyl schopen odprostit se od neblahých indispozic získaných od svých rodičů.

Stále mne trápí, komu se svěřit. Tedy - ze všeho, je-li to vůbec možná alternativa...dá se něco takového uskutečnit, ví-li o sobě jedinec, že sám nesouhlasí s většinou svých životních postojů a úkonů souvisejících s okolím a působením na společnost?

Mohla bych brát za polehčující okolnost vědomí toho, že sice jen nemám tolik sebedestruktivní chování jako má nově nalezená ,,spřízněná duše".

Sice něco. Něco málo. Ale něco.

Dejme tomu, že si za to můžeme sami. Život je krásný, a jak! Má-li člověk trochu fantazie, skromnosti(v dnesšní době tak ojedinělý úkaz) a je schopen dělit se o lásku (v podobě jakékoliv), avšak musíme v sobě tyto schopnosti nalézt.

Například já... se jakoby bezmezně a nenaplnitelně pokouším umírnit své chování natolik aby se s ním dalo vyžít.

Jaký to vysoký kvocient inteligence! - kdy za předpokladu propuštění jistých oblastní své duše ze spárů boží karikatury se staneme vandaly něčeho, co by do našeho obrazu snad nikterak nemělo a nebo jen nemuselo spadat.

Sama si dávám rozhřešení. Sama si káži. Věřím!

A jakožto smířlivý lidumilný občan přeji všem pěkné svátky a pohostinnný Nový rok!

V náštitě zhnětěného těsta

bdí narudlá réva

Slunko líbaje stínu stín

se v poledne slévá

Nad tímto pahorek vlastníce duo rýh

nasávaje poprašek průhledného vzduchu

Pahorek posetý rozkošnou famílií pih

nad nimiž dvě zátoky s ostrůvky duchů

vznešeně vzhlížeje z pod vějířků cikánek

z pod jednořadých políček

tmavého obilí

Pod nimiž se kreslí třka svůdný červánek

barvíce i pitvorný ďolíček

podtrhujíc dojem spanilý

Zavřu se v okamžik, kdy Ti z všeho půli darujíc

jakmile spatřím Tvou blahem umouněnou líc

Zcela bez bázní

Chtít víc?

Neblázni!

Jsi mi lupem, tká iki

a Tvůj vlas promlouvá steskem

zleštěného onyxe

Budu cupitat před Tebou, jelikož život je jak svah příkrý

a to i v údobí hezkém

.

.

.

Důvěřivě obeznámen

s vším tím šeříkovým děním

jež budoucnost předchází

Hladil černým tulipánem

bohurovné anděly

vracejíc se z rozednění

bez tváří

v světském šatu

s neúplnou rozhodností

kmitaje permanentníma očima

Kritikou pozemských bratů

uváděni v neradosti

běžného prozření

nebetyčných krás

jež skryty

za hliněné štíty

blyštícího se ticha

s tvrdostí papíru

a tenčí nad prostor

pro pláč stvořeny

jak prelidské kořeny

zsvětlalé prací

pro něž bídu přáls

a nad víru cenils výšku hor

kde vše se ztrácí

(krom Tvé vnitřní síly)

Sami sobě se podivili.