Březen 2009

Mám křídla - 2.díl

29. března 2009 v 21:29 | >>Vickki Vectory<< |  V
Teďka to celé nevypráví Amy, ale tak všichni, i Angel..a i je to tak jako vyprávěno.Trochu jsem to taky zkrátila, jelikož to bylo moc dlouhé..pokračování bude v přístím díle..;)

Mám křídla-2.díl

Jejich ohromné přátelství, nakonec opravdu přerostlo v lásku.V lásku tak velikou,že nepotřebovali nikoho jiného, než sami sebe.Milovali se jak nejvíce to šlo.Nebyl to žádný vztah, jako má většina párů v dnešní době, vztah který je na začátku krásný, každý si od něj slibuje, že vydrží navěky, ale nakonec skončí dřív než všichni předpokládali, a za sebou zanechá jen bolest a smutek.A až bolest a smutek odejde..lehce se na ten vztah zapomene.Jakoby ani žádná ohromná láska ze začátku nebyla.To kdyby skončil tenhle vztah, a že měl taky namále.Nikdy v životě by se na něj nezapomělo.Zůstala by řada krásných vzpomínek, ač někdy trošku přibarvených optimismem, jelikož vše není tak veselé, jak se na první pohled zdá.A zůstala by spousta nářků,spousta proseb o to, ať se to vrátí, na začátek.Na ten krásný začátek.Na první dny, měsíce, roky..Na ten krásný začátek jejich vztahu.Jenže, to se naštěstí nestalo, a snad doufám, že ani nestane....

Roky plynuly.Plynuly opravdu rychle.Ale to ani jinak nešlo, když vlastnili takovou lásku.Byli šťastní, bez problémů.Angel už si dokonce přestal dávat za vinu to , že porušil andělský slib, že se do Amy bezradně zamiloval.A chtěl s ní strávit celý svůj zbytek života.Bůh to nechal být, nevěřil v to, že jim to vyjde..nedával jim takovou naději.Věděl, že už spousta andělů měla stejné přání jako Angel.Jenže lidské bytosti jsou v jistém slova smyslu zvláštní, mají nepředvídatelné chování a nestálé srdce.Pokaždé se zamilují do někodo jiného a vzájemně se mezi sebou zklamávají.Kdežto takoví andělé mají jednu lásku po celý život.A zklamat toho koho milovali, pro ně znamená, zklamat sami sebe.Berou lásku vážně tak , jak by se měla brát.Je to pro ně něco cenného, cenějšího než celý jejich život, a než všechen ten velký závazek Být andělem.

V hlavě Amy:

Vždy když mě třeba jen na cvhíli opustil, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na něj.Byla jsem do něj úplně poblázněná.Milovala jsem ho, jako ještě nikdy nikoho.A byla jsem si jistá, že i on miluje stejně mě.Někdy sme byli schopní se hádat celé dny kdo koho miluje víc.Nakonec Vždy vyhrál Angel.nenechal si to vymluvit, a pořád tvrdil že jsem pro něj víc jak láska.A že jsem také anděl.Připadalo mi hrozně nádherný, jak všechno přirovnával k andělům.I když někdy mi to připadalo, že mi tím chtěl říct vlastně něco úplně jiného, že mi tím něco naznačoval.Nikdy mi toho o sobě moc neřekl.Jakmile jsem se ho začla vyptávat až moc, tak jen mlčel a díval se kamsi do prázdna po chvíli se na mě otočil a řekl ,,Kdyby jsi měla křídla ,chápala by jsi mě" .Říkal to tak vážně,nechápala jsem ty jeho nesmyslné věty.Vždy když jsem měla ten nachápavý výraz.Zadíval se mi zas těma kakaovýma očima hrozně hluboko do těch mých.Ten pohled sem nemohla snést, byla jsem z něj v rozpacích, přesně tak jako z jeho krásného úsměvu.Ve všech jeho pohybech , ve všech jeho slovech sem cítila něco hrozně zvláštního a právě to mě na něm přitahovalo.Byli jsme jak dva blázni,pořád spolu.Jeden bez druhého jsme ani krok neudělali.Ale pak se začalo všechno nějak lámat.Nejřív jen v okolí a pak i v našem vztahu.Vzpomínám sï na ten den, kdy jsem přišla k nám domů a tam na pohovce seděl Angel , už byl u nás jako doma.I moje matka ho měla moc ráda, snad jediný kluk kterého mi schvalovala.Angel tam seděl a v očích měl slzy.On nikdy neplakal.nechápala jsem co se stalo.,,Copak je miláčku" řekla jsem jak nejvlídněji jsem uměla.,,Tvoje matka.." začal a pak se zarazil, a tiše si stíral z očí slzy.,,Co moje matka?" zeptala jsem se s trochou vyděšeného úsměvu.,,Umřela.."...dokončil ta slova a mě se podlomili nohy.Ten vyděšený úsměv zmizl jako mávnutím proutku, myslela jsem , že se už nikdy v životě nebudu moct usmívat.že nikdy nebudu šťastná..ale pak si taky říkám, že je to hloupost, musím být šťastná, když mám Angela.
,,umřela?"..zeptala jsem se ho hloupě, myslela jsem, že jsem se snad přeslechla.Že jsem se snad ocitla v nějakém snu, v nějakém špatném snu.A chtěla jsem z něj rychle probudit.

V hlavě Angela:

Když jsem přišel k nim domů a nikdo mi neotvíral dveře, bylo mi to podezřelé.Vždy jsem k nim přišel , abych čekal na Amy než se vrátí ze školy.( v té době už chodila na Vysokou).A vždy ani jsme nezazvonil a její matka na mě čekala už za dvěřmi s otevřenou náručí.Měl jsem jí rád.Jak by taky ne , když jsem už od narození andělem a nikdy jsem svou vlastní matku neměl.To co bylo mezi Amy a její matkou mi připadalo krásný.bylo to něco jako Moje láska k ní.Také bych sem se jí nikdy nevzdal.Ale horší bylo to pomyšlení co na to Amy.Co na to, že už nemá maminku.Člověka , který jí doprovázel již od narození.Poprvé v celém svém životě jsem brečel.Vlastně poslední dobou jsme přebíral skoro všechny ty lidské vlastnosti, které měli svým způsobem cenu.Když sem jí to pověděl a viděl jsem její obličej.Všechnu tu bolest a úzkost.Myslel jsem že umřu také.Při pohledu na Amy jak byla smutná , jsem nedokázal nebrečet.Byl už jsem z půlky člověkem.I když jsem měl stále své povinnosti a andělskou čistotu.


---Pokračování příště---


Ví,

Mám křídla -1.díl

29. března 2009 v 3:30 | >>Vickki Vectory<< |  V
Varuju že je to dlouhé..Oo..xD
Má to bejt romantický..takže v tom nehledejte něco záživnýho..
O čem to je?
hlavní postavy:Amy-dívka s né moc lehkým životem hledající pomoc...
a Angel-Anděl, který má za ůkol přinést Amy do života štěstí..ale..je mu jasné, že poruší slib andělů...a to aby si udržoval odstup od toho koho má za ůkol ochraňovat.

Sakra..rozsekaný..je to strašný..a asi vám to nic nebude říkat jestli si to ovšem někdo přečte..ale..mno nevím..

Mám křídla
Jmenuji se Amy.
Vždycky jsem měla jen nudný život plný trápení.Vždycky mě to hrozně štvalo,nedokázala jsem se vyrovnat s tím, že nemůžu žít jako každý druhý člověk, že nemám jen nějaký obyčejný důvod kvůli kterému bych jsem se mohla alepoň usmívat.Až v jeden osudný den jsem pocítila štěstí a v mém životě pak byli jen opravdu nevšední zážitky.A začalo to takto:

Seděla jsem na lavičce a brečela (,svůj patnáct let dlouhý život opravdu nemám moc lehký.Otce jsem neviděla už od 3 let a matka je těžce nemocná ,ale teď to s ní vypadalo opravdu bledě.Kamarádů jsme měla také poměrně dost málo, a většinou to ani nebyli opravdoví kamarádi, nemohla jsem jim říct vše co mě trápilo, protože mi bylo dost jasné, že by to neudrželi v tajnosti, nemohla jsem se před nimi chovat , tak jako vždy, nemohla jsem jim ukázat své pravé já, jelikož mi bylo jasné , že by se mi jen vysmáli.Nemohla jsem být před nimi sama sebou, a přesto jsem je nazývala ,,Kamarády"...a to z jediného prostého důvodu:Jiné přátele jsem neměla, nikdo jiný by nenavazoval řeč s někým jako jsem já-Na první pohled jsem totiž docela zakřiknutá , uzavřená osoba, která zrovna dvakrát nesrší smyslem pro humor.Nerozumím módě,ani klukům.Vlastně, chodí se mnou teď jeden-první kluk, kterého jsem se odvážila políbit.Víc jsem mu nedovolila, jsem sice jen dost odtažitá, a jak už říkala matka, Mám na to ještě spoustu času.Slíbil mi, že na moje ,,poprvé"..dojde až když si to budu opravdu přát,a také že mě nikdy neopustí.A jak je vám asi dost jasné-Já mu to naivně věřila).


Brečela jsem pro svou mamku ,která by jsi taky zasloužila konečně být zdravá.Bylo mi jí střašně líto, tolik sem jí měla ráda.Když v tom přišel můj kluk.Asi si nevšiml toho jak na tom jsem zle,protože mi řekl ,že se se mnou rozchází,ten týden co jsem ho neviděla..celý ten týden měl jinou holku.To mi přineslo další várku slz.Někdy jsem až moc přecitlivělá,ale on by to mohl pochopit..teďka mě to vážně dorazilo..A on pochopil...hned jak zjistil že jsem plakala už hodnou chvíli před tím ,než přišel a řekl mi to.Zadíval se mi hluboko do očí a soucitně se mi omluvil.Byl už mi ale jedno.Prostě už týden chodí s někým jiným než jsem já,a neřekne mi to....,,Hajzl!''...a Já brečela..a znova jsem brečela...prostě pořád dokola.
Pak jsem si klekla na kolena a začla jsem prosit boha, ať mi dá kousek štestí a nebo ať mě nechá odejít.Myslela jsem že mě nevyslyší ale to jsem se mýlila.
---
Nevím jak dlouho jsem tam jen tak seděla a brečela.Ale připadalo mi to jako celá věčnost.Slzy se linuly z očí tak dlouho, až je celé promáčely.Musela jsem vypadat strašně.Stejně tak jak jsem se cítila.Najednou , když jsem se nadechla, cítila jsem hrozně krásnou, přitažlivou vůni.Tak čistou a krásnou jako je louka, louka posetá voňavými květinami.Ale tam žádné květiny nerostly.A tak jsem zvedla ztěžka svůj ubrečený obličej a zlehka jsem vzhlédla vzhůru.

Stál přede mnou chlapec,asi mého věku.Byl tak čistý a nevinně krásný, přesně jako vůně, která od něj přicházela.Stejně jako štěstí, které z něj vyzařovalo.Jeho kakaové oči něžně pronikali do těch mých.Dotkl se mě, jen letmě.Přesto jsem se nemohla zbavit toho stisku, měl tak jemné ruce.Byl tak upraven a sladěn.Celý v bílém.Byl prostě dokonalý.Lehce jsem se jím nechala unést.Nevěděla jsem co to se mnou je.Bylo to víc jak láska na první pohled, v kterou jsem navíc ani nevěřila.Bylo to něco krásného.Jak se to mohlo stát za tak krátkou dobu?..Nechápala jsem to..nechápala jsem nic..Hltala jsem každý jeho pohyb...obdivně jsem ho pozorovala...a čekala co bude dál..

,,Neplakej, přišel jsem abych ti pomohl" řekl teňoučkým hlasem, musela jsem se smát.Vypadala jsem hloupě.A jen uplakaně jsem se zeptala ,,A odkud?"ani mi nepřišlo divné, že někdo tak dokonalý jako je on se se mnou jen tak baví a prý mi přišel pomoci, nevnímala jsem, že to nedává souvislost a jen sem ho tiše pozorovala.,,Z města andělů" odpověděl vlídně.
Aha, takže Los Angeles..pomyslela jsem si.,,A jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho.měla jsem potřebu stále se ho na něco ptát, proto abych slyšela jeho krásný milý hlas.,,Angel" odpověděl mi.,,Angel?..Takže ty jsi anděl z města andělů?"ptala se a fascinovaně mu zas vysela na rtech.,,A já jsem Amy,obyčejný jméno co?"zeptala se ho se strachem v hlase, bála se snad aby se s ní nepřestal bavit, proto jak je obyčejná.,,Ne, je to krásný jméno, taky bych si takový přál,v mém okolí se jmenuje každý Angel"řekl smutně.Přišlo mi to zvláštní, přišlo mi zvláštní vše co říkal.nechápala jsem , kde se tu vlastně vzal.jen tak z ničeho nic, jako duch.Neviděla jsem ho přicházet.Tápala bych nad tím dlouho..kdybych neměla strach z toho aby mi zas nezmizel.A toho jsem se opravdu bála.Bylo mi s ním krásně.Povídali jsme si celý den.A další také.Povídali jsme si každý den.Brzo se přistěhoval nedaleko ode mě a já začala být opravdu šťastná.Bylo to něco co jsem doposud nezažila.Něco zvláštního a krásného.Bála jsem se nad tím přemýšlet.Někdy mi přišlo, že to sna je jen sen.Sen který jsem si vysnila a který se brzy, brzičko rozplyne.Jehož ztráta mi vnese so očí...tolik slz, který mi připravý ten nejkrutější brek v mém životě , na konci kterého bude smrt.
Byl opravdu zvláštní, někdy jsem mu nerozuměla.Jednou se mnou byl venku a zničeho nic záhedně zmizel.Pak se vrátil.Ale já ho neviděla ani přicházet ani odcházet.I přesto, že jsem se koukala úplně všude.,,Mám křídla"..odpověděl mi když jsem se na něj šokovaně podívala po té co přišel aniž bych si ho všimla.Smála jsem se jak je vtipný,ale on se nesmál jen dodal ,,Andělé mají křídla".
Den na to zavolal Angela bůh.,,Myslel jsem, že jsi rozumný chlapec Angele, ale ty jí říkáš, že jsi anděl, víš že se to přece nemá.Ale přesto jí to říkáš"zlobil se na něj.,,Já vím Pane, ale učil jste mě být upřímným, navíc ona neví, že je to pravda.Myslí se, že to říkám jen aby se smála."bránil se Angel.,,Jen aby tomu tak bylo synu.Nezahrávej si s pravdou!"řekl a poslal ho zpět dolů na zem za Amy.
Když pak byl s Amy venku vzpomínal na to co mu bůh říkal a sám pro sebe si pošeptal ,,Ano pane"..Amy se jen mile usmála ..,,Ty jsi vážně boží"..dodala.,,To jsem přitakal v duchu Angel"....

---Pokračování příště---

Krásný dny s ním Amy prožívala, ale mělo se to komplikovat...a jak?..to ví jen další díl...




Ví,

Zlé víly

23. března 2009 v 0:38 | Ví, |  B
Ach ty smažko...stačí ne?..

Zlé víly

Halucinace?..ano viděl si víly,
bránit se, neměl si síly,

Poslední okamžiky ti zbyly,
poslední okamžiky před tou hrůzou,
kdyby aspoň tví dieleři tu teď byli,
schovával ses za svojí můzou,

Hbitě sis nahmatal žíly,
snažil ses do nich ten zbytek stříkačky vrazit,
nechtěl už si vidět ty víly,
nechtěl si ten horor znovu zažít,

Života nemohl sis vážit?
musel sis ho takhle zkazit?

Proč se tě ptám, když předem vím co mi odpovíš?
,,potřebuju dávku",nic jiného říct neumíš!

S bolestí přišly další křeče,
stříkačka stále v žilách,
krev teče,krev teče,
..zase sny o zlých vílách,

Řada vzbouřených emocí,
obyčejné abstinenční příznaky,
než se někdo obrátí s pomocí,
ty budeš dávno někde nad mraky..

Sucho v ústech, v ústech sliny,
jak střídání počasí..
prudký třes , pohyb líný,
se svým tělem zápasí..

Prášky stále polykat,
a doufat , že bolest přejde,
každou chvíli odvykat,
než zjistíš, že to prostě nejde...

Ví,



Ztracená láska

22. března 2009 v 2:52 | Ví, |  B
...

Ztracená láska

Tak něžně a pevně,
vyšli, ruka v ruce,
tak směšně, tak levně,
prodali svá srdce,

City jejich , úplatné,
mizely temnou oblohou,
nebyly tak podstatné,
nevrátí se!, nemohou,

Něco jimi radostně chvělo,
nedovolovalo jim to ani dýchat,
něco ty dvě těla spojit chtělo,
učinit je jedním, city jim smíchat,

Jejich rozumu, přestalo to naslouchat,
pomalu jim to srdce lámalo,
zákeřnost a bolest začlo to poslouchat,
každou chvílí je to málem dostalo,

Vztah, který brali trošku s nadsázkou,
mizel,snad už poslední polibek?
bolest, ta přišla hnedka za láskou,
z myšlenek zbyl jen chabý úryvek,

Za co to všechno?za to že milovat chtěli?
za to jak se rádi měli?
za to jak si rozuměli?

Kam mizí ta všechna láska?
co se to sakra děje?
v srdci pouta ,přes rozum páska,
k čemu tohle všecko spěje?

Jejich srdce , se rozletěly v střepy zcela bezcenné,
láska?byla a už není..! Je to všecko ztracené...


Ví,

Vina bílého prášku

15. března 2009 v 2:49 | >>Vickki Vectory<< |  B
...

Vina bílého prášku

Už jsi cítil v nose smrt,
chtěl jsi ten prášek jen pro sebe,
byl jsi sobec, hlupák, škrt,
původně jsi mířil kamsi do nebe,

Sypký, bílý prášek,
jenž se hemžil tvou nosní dutinou,
zákeřný, chtivý prášek, kvůli kterému ses loučil se svou rodinou,

Pozvolný, prudký zásek,
jenž ti přinesl vzpomínku jedinou,
věděl jsi, jasně si tušil, že trable tě jen tak neminou,

Malý, neviný prášek, jenž vlezl ti do tvé hlavy,
jsi hostem, nebo spíš hostitelem, jedinou záchranou uprostřed vřavy,

V tašce ještě jeden sáček,
kdyby se stalo jen tak náhodou,
že chtěl by tě uzobat nějaký ptáček,
a snad by to mělo být jen nehodou,

Jeden z těch ptáčků, kteří ti rozklovou mysl,
a pak si odletí někam pryč,
nic z toho nedává smysl,
tvůj život, ten pocit,prostě nic,

Uprostřed pokoje prázdného,
ležíš na zemi špinavé,
budíš se do dne jasného,
oči strachem celé krvavé,

V rukou další přirozené bolesti,
naléhavé škubnutí,
myšlenky o další neřesti,
před tím tě zachrání jen šňupnutí,

A tak uchopíš do rukou zas ten prášek,
pomalu ho do sebe vdechuješ,
ach, ty jsi ale šašek!
ale jak tenhle pocit miluješ,

Nejradši by jsi rozbil to zrcadlo,
do kterého jsi stále nucen se dívat,
proč to děláš?co tě to popadlo?
před pravdou se musíš raději skrývat,

Protože ta pravda bolí přeci,
a lži ti zas vyplachují mozek z hlavy,
vypil jsi vína dvě deci,
a byli tu zase ty stavy,

Halucinace neznali meze,
a tak i utápěl ses v paranoie,
strach se z tebe pomalu sveze,
avšak kdo smaže ty hříchy tvoje?

Kéž by šel život také ukončit tímto práškem,
to by jsi zemřel snadněji,
zůstal by jsi navěky šaškem,
snad jen vypadal bys smutněji,


Vzal jsi si tabletu morfia, a tiše vyšel si do noci,
spatřil jsi okno, jen to mohlo ti pomoci,

Poprvé v životě jsi letěl dolů,
proto jsi nečekal tak tvrdý dopad,
s poznáním že nebudete spolu,
byl jsi nic, snad jen pouhý odpad,

Mrtev jsi na chodníku ležel,
čas kolem tebe stále běžel,

Jen ty jsi do něj už jaksi nepatřil,
svůj vlastní prášek jsi si opatřil...

>>Vickki Vectory<<

Agonie

14. března 2009 v 2:39 | Ví, |  B


Agonie

Další tupé nárazy o čtyřhranný stůl,
totální, úplné ochromení,
bolest hlavy, srdce zlomené v půl,
marně čeká jen zdánlivé uzdravení,

Větve stromů mírně rozhoupou dech,
poslední, jenž ti plíce zdobí,
,, sakra bolesti , tak už toho nech!"
tak moc se na sebe zlobí,

Tmavý kouř zahalil vše co mu dosud milé bylo,
rozptýlil se vzduchem, prokletí ho pohltilo,

Déšť mu smáčel vlasy,
déšť mu smáčel duši,
,,lásko?"bývala jsi..,
,,teď už nejsi.." tuší..,

V očích ho štípali neústupné slzy,
nechtěl plakat, však moc ho to mrzí,

Být s ní , tolik si přál,
pozdě jsi to uvědomil,
na city hlupáček kašpar jim hrál,
až náhle jim je oboum zlomil,

Život mu pomalu odezníval,
vzpomínal, na sebe, na to jaký býval,


Tušil, že vzpomíná naposled,
že brzy jeho mysl musí odletět,

Ve třpytu kaluží viděl odraz, zrcadlo,
proč vzal tu žiletku? co ho to napadlo?


Poslední sbohem křikl kamsi do dáli,
neviděl už nikoho, copak se všichni schovali?

Nicota přehlušila všechen žal,
kdosi mu nenávratně život vzal,

Nemohl plakat, nemohl se bát,
ani se sobecky litovat,

Nemohl cítit,
nemohl žít,
ani něčeho se chytit,
aby nemusel jít,

Žalostně vyřčené sbohem..
zaznělo nad jeho hrobem..

Ví,

Třináct

9. března 2009 v 0:16 | Ví, |  B
Příběh třinácti...

Třináct

Třináct komnat, přejících si otevření,
Třináct lidí, kteří jsou v nich uvězněni,

Třináct lží, jenž je celou dobu provázelo,
Třináct proseb, co se o ně ucházelo,

Třináct střípků naděje, jenž se mají slepit,
Třináct hloupých předsevzetí,v nich i nekouřit a nepít,

Třináct stále opakujících se poviností,
Třináct let uvězněni, bez jakýchkoliv souvislostí,

Třináct klíčků od třinácti dveří,
Třináct lidí uvnitř, kteří ve volnost už nevěří,

Třináct lidí jenž sdílejí poslední nádechy,
Třináct šálků snad jen beznadějné útěchy,

Třináct prázdných hrnečků, co po nich zbyli,
Třináct malých mozečků, jenž pochopili,

Třináct duší, nepoznalo lásku,
Třináct úst stále nosí pásku,

Třináct spoutaných srdcí přejících si vysvobodit,
Třináct nápadů, muselo je doprovodit,

Třináct minut pocty, velikého uznání,
Třináct minut naděje, však na konci zklamání,

Třináct mrtvých těl ležících na zemi špinavé,
Třináct zkončených životů, třináckrát prokletí krvavé,

Třináct prázdných těl, bez duše,bez srdce, bez cti,
Třináct žvláštních pocitů, jenž tě lákají počítat do třinácti.



Ví,

Pouštní růže

8. března 2009 v 2:55 | >>Vickki Vectory<< |  B
ehm..za chvíli pudu spát asi..Oo..jen asi ještě nwm něco napíšu..oO..

Pouštní růže

Tam někde daleko v poušti,
skrze hromadu písku,
přihlíží vší té spoušti,
růže, s zvláštní strukturou lístků,

Skrývá se za hromadou houští,
jenž je v celé poušti jediné,
Pomalu krásu svou pouští,
brzy, brzičko zahyne,

Okvětní lístky lehce slunce odrážejí,
slabé dotknutí , a hned se trny zarážejí,

Ničivá bolest, jenž přinesla krása,
hrozivá nemoc, úmrtí, spása...

Tiše se ti vysmívá jakýsi druhý hlas,
kamsi do prázdna se zadívá vidí hodiny, čas,

Zřetelně mu tikají v jeho bolavé hlavě,
dovedli ho poplést, nenápadně, hravě,

Však on vysílen přece jen spadne,
a co ta růže?vadne..a vadne..


>>Vickki Vectory<<

Můj příběh-Upíři (6)

1. března 2009 v 17:02 | >>Vickki Vectory<<
Napsala jsem to jedině kvuli (sb) NIKOLE..která je jediná stálá čtenářka tohodle příběhu..oO..xD

Upíři ---6.díl---

Den poté u sama:

Katrinin smích nemohl ustat ,,Jak ten dědek prosil , abych ho nezabila .A jak pak chtěl ušetřit alespoň tvého bratra Samraji".
Však pro Sama to nebylo vtipné ,,Nech mého bratra na pokoji!"řekl naštvaně.,,Jsi odporný monstrum!"zařval ještě. Katrin se na něj rozlobeně otočila a probodávala ho očima, které svítili po pomstě, pak se ale jen usmála.,,Nedělej se, ty si přece taky monstrum" řekla zlostně.Sam se jen otočil a díval se do tmy...


U Leona:

Leonovi se zamlžili oči,, Byl to jediný člověk, který mi rozuměl"říkal si v breku.Na jeho pohřbu se vše ještě stížilo,temnota ho doslova sžírala,nebyl tu nikdo kdo by ho utěšil...nebo snad, že by?..
,,Leone" uslyšel milý hlásek Katrin.Neusmál se, neměl na to sílu.Utěšovala ho, ale nebylo jí ho líto, stejně mu to všechno udělala ona.I přesto se uní Leon cítil v bezpečí, snad jen kdyb věděl...

Dne kdy se Leon vše dozvěděl:

Seděli na staré dřevěné lavičce v blízkém parku .Katrin už se chtěla napít nektaru.Věděla, že tento lok bude pro Leona poslední, nebo se napije víc a zabije ho?...,,Ne ať se trápí tak jako jeho bratr tím jaký bude"řekla si a ulehčeně se usmála..už jen kousek..už ho bude mít..
Její zuby už se blížili k jeho krku, když v tom:,,Pusť ho!"zařval kdosi..Ale Katrin věděla kdo to je..Sam.,,Same, ty jsi opravdu vtipný, mě nezastavíš" řekla znudeně a vrátila se tam kde skončila.Sam ukázal na kříž, který ležel na chodníku vedele něj s pohledem , že se ho nebojí zvednout.,,Jsi vtipný..snad nevíš , že by jsi umřel i ty?.."zeptala se hho posměšně.
Leon jen celou tu situaci pozoroval.,,Co se děje?''zeptal se po chvíli.
,,Ale..to je můj bejvalej kluk, hrozně žárlí" zalhala...ale Sam se hnedka ujal slova.:,,Leone, ty víš že jsou tu upíři?"zeptal se ho.,,Jo to vím,proč? zeptal se ho Leon trošku nechápevě.Sam na nic nečekal a narovinu Leonovi oznámil:,,Katrin je upír!"..Leon se na ní otočil se slovy,, To enní pravda!"..a pak se nevěřícně podíval na Katrin.Její oči svítily dokrvava červenými světýlky, viděl její špičáky, a pak už jen to jak se na něj vrhá.Nechápal to proč si toho nevšiml dřív?..,,Upíry na první pohled nepoznáš, jsou neodolatelní a přesvědčivý" dodal Sam s povzbuzujícím tónem v hlase.Leon Katrin jen odtrhl Katrin od sebe, ještě pořád hrozně nechápavě vyslovil tu otázku co si vždy kladl i Sam a to...,,Proč?" Katrin na ní neodpovídala jen se smála, děsivě se smála.,,Koho jsem to miloval"zeptal se v duchu sám sebe.
,,Slyšel si že máš bratra?"vyhrkl Sam.,,Jo ,proč?"divil se Leon, Nemohl pochopit jaktože o něm jehosoused tolik ví..a vlastně i Leon věděl, že on je upír, ale jakoby se bál odejít, nevypadalo to, že by mu chtěl Sam ublížit.,,Jak ti řekli, že ...zmizel?"zeptal se s lítostí v hlase.Leon pořád nechápel jeho otázky.,,Nehoda"zadíval se někam do prázdna.,,Narazilo do něj auto"..dodal.,,Takže auto..."...,,Leone, tvého bratra dostali upíři"..
,,Takže ho zabili upíři?"zeptal se.,,Nezabili, udělali z nej to co právě stojí před tebou" Leon se na něj nechápevě podíval.,,Jsem taky upír, ale enchci být...nechci aby z tebe Katrin udělala to samý,nechci zabíjet ty neviný lidi, nechci pít nektar.." řekl se značným odporem v hlase.po několika minutách se bratři objali.,,Jsem rád, že jsem tě poznal"řekl Sam.,,Já taky" přitakal Leon ještě s nechápavým pohledem.

,,To už by stačilo!..brečet si můžete jindy" řekla Katrin se smíchem v hlase a vrhla se po leonovi.Už ho málem měla když v tom...Sam popadl kříž a přitiskl ho k ní, nevadilo mu že se ho taky dotkl, hlavně ž jeho bratr bude žít normálním životem.
,,Ne!"zněl výkřik Leona.
,,Sbohem Leone"krikl rozpadající se Sam.
Katrin křičela:,, Ty idiote!cos to provedl?"..teď se jí naopak smál Sam.,,Jsem rád , že jsem tě poznal" podíval se na Leona stále s úsměvem.A Katrin daroval poslední větu:,,Nemělas pravdu, nejsme věční".

Po chvíli po nich zbyl jen popel.Leon popadl popel svého bratra a razprášil ho do moře.Katriina se raději, ale ani nedotkl.

,,Tak takové je to mít bratra?"..přemýšlel..

,,A pak už ho čekal jen normální život?"...Ne!...tu větu by jste určitě mile rádi slyšeli..ale Leona čekalo jiné, a mnohem obtížnější překvapení!..

---Pokračování příště---???...
Možná..možná bude trošku lépe napsáno další pokračování...