Duben 2009

Mám křídla - 3.díl

6. dubna 2009 v 16:20 | >>Vickki Vectory<< |  V

Amy smrt matky bolela natolik..že jí to neštěstí bude provázet ještě několi dílů, téhle povídky.Ale..Amy začla měnit i své chvování..byla.. zvláštní..Divím se Angelovi, že sní vydržel..;)

Mám křídla-3.díl

Amy si nenenechala vymluvit rozhodnutí, že se půjde podívat na svou matku.Angel věděl, že se jí tak jen přitíží, ale respektoval ji, věděl, že je chytrá , čili ví co dělá.Chtěla se s ní rozloučit, i když dost jasně věděla, že bude hovořit jen k prázdnému tělu, bolelo jí to pomyšlení, ale musela se s tím smířit.Kdo ví, jestli se to co říkala doneslo k matčině duši .Kdo ví, jak to bude dál...

V hlavě Amy:

Bylo to hrozné, příšerné.Ležela tam na takovém oprýskaném kovovém vozíku, který jsem znala jen z detektivek a hororů.Milovala jsem ty filmy kde lidé umírali, byli zajímavé.Nevím bavilo mě se na ně dívat, určitě se taky někdy přece podíváte ne kriminálku Las Vegas nebo podobně ne?.Ale teď mi to zajímavé opravdu nepřišlo, hlavně z toho důvodu, že na jednom z těch vozíků ležela má matka.Mrtvé, vyhaslé oči, celé vytřěštěné a dívající se kamsi do hlubin prázdnoty.Pobledlá tvář plná vrásek, zničená všechnou tou bolestí, suché rty, mastné vlasy.. kolem všude bílo a né zrovna dvakrát příjemná vůně.Bylo to otřesné.Nedivte se že jsem to nevydržela a musela se jít uklidnit na čerstvý vzduch.Byla jsem ve stresu.Poprvé za tu řadu let jsem si zase zapálila cigaretu.Svou první cigaretu jsem si zapálila asi v desíti letech, už před tím každý kouřil. A já se jim chtěla podobat.Ale i přesto, že jsem se snažila kouřit, nikdo se s e mnou nějak obzvlášť nebavil.A tak jsem se přestala snažit a nikdy si pak už nezapálila, až doteď.

Věděla jsem , že za smrt své matky nemůžu, ale přesto mě tížil pocit viny.Kdyby tu jen byla se mnou.Stýskalo se mi po ní.Kdybych slyšela ty její slova.Ty slova o kterých jsem si říkala , že jsou trapné, přitom mě vždy dokázaly rozesmát.Kdyby tu byli ty dny..kdy jsme se celé odpoledne jenom smály.Chtěla jsem slyšet její hlas, i kdyby na mě třeba řvala, bylo by mi to jedno.Jen slyšet ten hlas.Vidět alespoň jak vypadala,, jak vypadala předtím než z ní smrt udělala tohle, předtím, než umřela.

Amy brečela.Chvílemi to i vypadalo, že její brek nikdy neustane.Pláč jí totiž provázel ještě několik dní, stejně tak i Angela.Stejně tak i všechny příbuzné a přátele její matky a že jich měla opravdu mnoho.Jak by taky ne..vždyť byla oblíbená, všichni jí záviděli její povahu a krásu.Byla milá, hodná, sympatická, hezká a někdy až moc obětavá.Jediné co by jí nikdo od srdce nepřál, byla ta nemoc a posléze i smrt.Všichni věděli, že je na tom zle..ale nevěděli, že až tak .Nedala to na sobě znát, uměla se moc dobře přetvařovat, to byla celá ona.Nechtěla tím zatěžovat jiné, protože se myslela, že se s tím vypořádá sama.

V hlavě Angela:

Obával jsem se toho dne , kdy bude její pohřeb.Naživo jsem zas viděl ty Amyiny slzy.Viděl jsem její smutek a to vše zlé, co vlastnila předtím.Obával jsem se , že její bolest neunesu.Byl jsem příliš citlivý a zranitelný, stejně tak jako Amy.Bylo mi to divné.Andělé takoví nejsou.Čím dál tím víc , jsem v sobě poznával člověka.Čím dál tím víc jsem se cítil jako v jiném těle.Nechtěl jsem ten den, ale věděl jsem, že jednou přece jen přijít musí.
--
,,Amy, obleč se půjdeme" řekl jsem rázně a upřel na ní unavený pohled, který mi zbyl, po všem tom breku.Když jsem ještě ani nevěděl, že budu jednou tady vedle Amy, a že se z obyčejného ,,ochraňování jí " vyklube taková láska.Vsadil jsem se s jedním andělem, že lidé to mají lehké.,,Vždyť oni přece nikoho nehlídají, nemají proto žádné starosti"..řekl jsme ve svou obhajobu.Mýlil jsem se, neznal jsem lidi, nevěděl jsem, že jsou tak zranitelní, citliví a neobyčejní tvorové.Teď když se ze mě stává pomalu také člověk, chápu je.Chápu je až moc .
,,Já , nemůžu Angele" řekla Amy s pláčem.,,Amy, to bude dobrý" snažil jsem se jí ujistit i přesto, že jsem v to ani já nevěřil.
Pak už si jen moc dobře pamatuju tuhle větu ,,Slib mi, že mě nikdy neopustíš". Mlčel jsem a nechápavě jsem se díval do jejího krásného, uplakaného obličeje.,,Byla nádherná, roztomilá, jako její matka" přemýšlel jsem...
,,Angele , slib mi to!" vyjekla na mě zničeho nic a vytrhla mě z přemýšlení.Nechápal jsem, proč je zničehonic tak hysterická a proč se ptá na to , co by mělo být snad úplně jasné.Ale..Teď už asi vím, proč se mě ptala.,,Slibuju" odpověděl jsem tenkrát a přesvědčivě jsem se na ní usmál.Když se tak koukám na naši minulost, plnou kalných ale i opravdu nádherných vzpomínek.Je to zvláštní..rozhodně bych jsem se tam nechtěl vracet.Teď už ne..teď jsem spokojen s tím co mám.Ale v jednu chvíli jsem si to od srdce přál....

V hlavě Amy:

Po ztrátě své matky.Jsem měla strašný strach z toho, že ztratím i Angela.Bála jsem se tak moc, že jsem začala být nesnesitelná, někdy snad až zralá na blázinec.Kdybych ho ztratila tak jako matku, nevím co bych dělala, asi bych to nepřežila.Tolikrát jsem ve svém životě přemýšlela o smrti.Ala pak když jsem házela chryzantény na matčin hrob, všechno to napětí, bolest i touha po smrti jakoby zmizela.Rozplynulo se to, a začlo se svítat na nové naděje, nebo jsem v to alespoň doufala.Milovala jsem Angela z celého svého srdce.., teď patřilo úplně celé jemu, už v něm nebyl níkdo jiný.Milovala jsem ho proto jaký je, i když nám to někdy neklapalo.Vlastně chyba byla pokaždé ve mně .Byl na mě hodný, milý, chápavý.A já jen hysterická, jak už jsem se zmiňovala.Prostě jsem nechápala jak může být tak klidný, i když jsme byli v hrozně špatné situaci.Strašně mě to rozčilovalo, jelikož já sama jsem klidná být nedokázala.Byl hrozně flegmatický, nevšímal si věcí kolem,ale jeho nadměrná citlivost a něžnost mě pokaždé srážela do kolen.Cítila jsem se hloupě, věděla jsem , že to přeháním, když jsem na něj řvala jak pominuta..pro nic za nic.Jen kdybych věděla dopředu co bude dál, možná bych se tak nikdy nechovala...

---Pokračování příště---



Ví,