Prosinec 2010

Tvorba domácího filmu

31. prosince 2010 v 14:17 | Ví, |  B
Tvorba domácího filmu

Takže tedy, Ty máš být padouch,
který se to ani nepokouší skrýt -
ba naopak...
Do stejně tak proradné  ženy jsi se zabouch',
možná, že jsme neměli tolik pít -
je to tak?

---

Urovnávám si svá nová ouška,
trochu si připadám jako šlapka -
ale Ty říkáš, že se to zpraví...
První video, první zkouška,
jsi v tom jako doma -
,,tohle si zopákneme..., klapka!''
jsme hraví -
dáme si to znova...

---

Přísaháš na to, že jsi nevinný -
s dobře zahraným prosíkem,
Ve své roli však mám být nelítostnou bohyní,
a Ty jenom vedlejší postavou s rohlíkem -

který má být prý tím nejlepším darem co jsem kdy dostala,
,,Slyšíte to Velebnosti?''
byl bys nejradši, kdybych ho po celou tu dobu cumlala,
někdy jsi opravdu až moc sprostý...

---

Natáčíme další část, s poněkuď delším časovým rozhraním,
mám prý zas mít hlavní roli, chceš si to totiž pouštět před spaním...

A tak s jehlovými podpadky, vylézám zpět na postel,
a řádím jako lepá děva,
Ty jsi prý věděl, že nebudu jak kus dřeva -
ale, že se vyřádím stejně tak jako Ty -
nedělám příliš velké drahoty -
když už si svlékáš kalhoty...
nejspíš by nám nikdy nikdo nesvěřil, plány na reklamu pro kostel...
sousedi nás nepěkně hodnotí -
kvůli těm našim občasným hloupostem,
však jsme taky jen dvě trochu nadržená střeva...

---

Chceš abychom si stvořili vlastní manga -
darovat jim naše příběhy i tváře...
Aby měli stejné povahy, a i ty mé, Tebou oblíbená tanga,
nikdo nám prý stejně nic nedokáže -

a i kdyby -
ať si to tedy nečte, ten komu se to nelíbí...

---

Tvá chlouba v mém rozkroku -
Tě pak nutí k pokroku -
kdy si vylepšuješ své postavení -
jen tak dál Ty můj otroku -
dokuď nebudeme unavení...

Vězním Tě, ráda dávám rozkazy, je to má životní potřeba,
a Tobě samému se to líbí, takže ospravedlňovat se Ti je netřeba...

Dostáváš kvalitní, no fake mý ženský mlíko,
je to jak droga, zákeřný jak piko -

s časem prý chutné jak pivo, jenž si jako každý muž liješ do chřtánu -
ať už ze zvyklosti, nebo pro radost...
Mám Ti prý slíbit, že s Tebou nadobro -
zůstanu -
zadobro,
jelikož mi leží u nohou Tvá plná oddanost...

---

Abych to objasnila -
tak s tou rolí jsem se celkem lehce sžila -

Ovšem natáčíme skoro celý den -
proto tu kameru vypínám...
vždyť už teď je pro mě těžké rozpoznat ten běžný život za oknem -
zas se do své denní postavy přepínám...

-------

S důvěrnýcm úsměvem pak sundavám škrabošku,
a z kočičí ženy je tu zas Tvá hodná přítelkyně...
Třu se svými rty o Tvoji rozněžněnou pokožku,
poposedávám si na Tvém klíně...
ale nejsme ani v polovině -
toho co by se ještě mohlo dít,
a Ty zas zapínáš kameru...
,,Lásko, pro dnešek by jsi měl jít -
jinak Ti ji už vážně seberu...''

Ví,

Marnivá manželka II.

31. prosince 2010 v 4:16 | Ví, |  B
Marnivá manželka II.

Mamince je dnes opravdu na mdlo -
ona sama si nepřála takto zbělat,
ani po čtyřech hodinách se jí nepovedlo zsílit -
neumyje nádobí, nepověsí prádlo...
není se čemu divit -
když je pro ni potíž cokoliv dělat,

K obědu i k večeři, bude prosím jen, to, co sám dům dal -
a že to opravdu parádně přechystal -

když v lednici je jen pár kusů -
sýra,
a na kuchyňské lince jedna houska, která už nejméně týden hnila -
a ani s flaškami -
od piva,
nikdo do obchodu nedošel...
synáček si pod maminčiným dohledem utřel špinavou pusu -
do ubrusu,
a dospěl k tomu, že lednice se nezavírá,
jediným řešením, je poprosit tatínka, aby šel s taškami -
směrem Billa...
aby nikdo z jejich domácnosti nepošel...

A maminka hned jak se tatínek vrátí -
což počítejme s tím, že už jí bude líp,
tázací větou ho obohatí -
a to tou :,, Proč Tě nenapadlo jít nakoupit dřív?''



Ví,

Marnivá manželka

31. prosince 2010 v 3:51 | Ví, |  B
Marnivá manželka

Můj manžel měl menší nehodu -
spadl ze schodů -
v desátém poschodí,
a polámal si téměř celé tělo -
foukám mu na to, aby ho to nebolelo,
takže to doufám nejpozději do deseti minut rozchodí -
a skočí do obchodu koupit  leporelo -

které si vydupal náš malý synek -
slušně vychovaný klučík -
na něhož jsem pyšná jako páv...
zvláštní je, že zrovna když maminka potřebuje odpočinek -
tak tatínek pořád jen kňučí -
a to i přestože je zcela zdráv...

Ví,

Nevěrní IV.

27. prosince 2010 v 0:47 | Ví, |  B
Nevěrní IV.

Prudce jsi zmáčkl mé zápěstí,
a pak jsi na mě začal řvát,
jakéže to máš se mnou neštěstí,
když skoro s každým Tvým známým musím spát,

Ovšem, to proč se tomu tak stává -
o tom zaručeně nemáš ponětí,
přitom na tom jistou vinu také neseš...
Ta rána se pomalu rozhnisává,
Oba dva jsme oběti,
i když si to přiznat nechceš...

Ví,

Pozdě už je na omluvy

27. prosince 2010 v 0:06 | Ví, |  B
Pozdě už je na omluvy

Linka, na kterou neustále voláš -
je hluchá...
nikdy Ti to už nezvedne -
jelikož nežije pro voly...
o ničem si s Tebou už nepromluví...
opravdu, nemáš šanci...
Pochop, že se jí nedovoláš -
chce mít  totiž líčka suchá -
a bez soli...
nauč se usínat bez ní, vždyť je konec dne,
a je už sakra moc pozdě na omluvy...

Především, když si myslí, že jsi úplně stejný, jako všichni ti ostatní usmrkanci...

Ví,

Něco za něco

26. prosince 2010 v 23:24 | Ví, |  B
Něco za něco

V červeném ferrari čtyřista padesát osm italia -
tam si ji líbal, osahával a pak ojel -
(na pohodlném zadním sedadle -
tak jako vždycky...)
Tahle blondýnka se Ti opravdu zalíbila,
dnes si to ovšem na plné čáře projel -
(příště Tě už napadne -
že i takováhle kost může mít filcky...)

Ví,

Nesplněné přání

25. prosince 2010 v 22:43 | Ví, |  B
Nesplněné přání

Neumím přestávat...
a neumím ani začínat...
hloupě končím se vztahy -
když nevím, jak si mám dál počínat...

Odolávám lásce -
i když přála bych si šíleně -
být vlakem na její trase -
jenž má nekonečné koleje...

Ví,

Čím jsi pro mě IV.

24. prosince 2010 v 23:15 | Ví, |  B
Čím jsi pro mě IV.

Jsi hudebník a já jsem Tvou sonátou,
první, druhou, ......snad i desátou -

stále mě hraješ, bez ohrání,
jsi vypravěč, který nikdy nepřehání...

Jsi sůl a já jsem to moře v kterém se rozpouštíš,
jsem Tvůj teplý domov, který jednou denně opouštíš -

a vracíš se ke mně, jako po zimě se vrací jiřička,
jsi mi žaluzií, která se mi při spánku rozkládá na víčka...

Jsem káva a ty jsi můj kofein,
jsi má nejcennější trofej...

Jsi můj žolík, král karetních her,
nejsi vždy vítězem, ale pokaždé jsi fér...

Jsi srdce a já jsem Tvou obyvatelkou -
jedinou a poslední...
a i když budeme zešedlí -
tak to bude stále takto...
Jsi tato báseň a já jsem Tvou pisatelkou -
bolest jsme společně rozsedli,
Miluji Tě celým srdcem... tak už se mě zbytečně neptej: ,, jakto...?''

Ví,

Zlatokopka V.

24. prosince 2010 v 22:53 | Ví, |  B
Zlatokopka V.

Ale přestat s tím není tak lehoučké -
jak bych si přála aby bylo,
a láska také stále ne a ne se ukázat...
Mé sliby jsou tolik tenoučké...
navíc se mi to nicnedělání vlastně i trochu zalíbilo,
jak to však potom mám dokázat?

Neumím pracovat, jsem v tom až po uši -
sama se uživit? to snad ani nepřichází v úvahu...
Dokonce jsem se už i docela naučila, přehlížet ty šrámy na duši,
a zvykla jsem si vždy vše zatajit,
Peníze... ty mají všude na světě převahu...
chce to dovahu -
jenže mně se ji stále daří nenajít...

Ví,

Svátky klidu VI.

24. prosince 2010 v 21:48 | Ví, |  B
Svátky klidu VI.

Už nechci slyšet žádné koledy! -
a řev těch nevychovaných spratků -
od vedle...
Proto jdu na jednu ze svých oblíbených diskoték -
až do rána pařit...
Jdu se zas těšit Tvými pohledy -
které si ponechám v mysli na památku -
stejně tak jako posledně...
(alespoň to, když už se za mnou bojíš dojít...
však kdybys to zkusil, třeba by Ti to mohlo i projít...)
neznám nikoho kdo by z podobného blázince neutek...
nikdy to nechtějte zažít!

Ví,